Litice nad Orlicí

    Turistické informace

    (Cyklo)turistika v regionu

    Penzion U Čápa
    Cena od: 350 Kč os./noc
    Chalupa Sluníčko
    Cena od: 280 Kč os./noc
    Penzion Jízdárna Suchá
    Cena od: 390 Kč os./noc
    Víte že…

    Víte, že výchozím bodem pro letní i zimní rekreaci v Krušných horách je město Ostrov? Ležící osm kilometrů severovýchodně od Karlových Varů. Je to od něj kousek do oblíbených skiareálů na Božím Daru a na Klínovci.



    Pověsti a legendy

    Rozvaliny prastarého hradu Litice jsou pro nejrůznější strašidla ideálním příbytkem. Podle lidových vyprávění se jich tu zabydlelo hned několik. Litičtí povídají o přízraku ničemného mnicha, jehož jméno neuměl nikdo vyslovit; o zjeveních klíčnič, které se po hradbách procházejí ve sněhobílých hábitech a o statném rytíři s těžkým kordem.

    O hrabivém mnichovi a strašidelné kočce

    Bude to pomalu sto let, co se v Liticích objevil neznámý poutník. Oděn byl v rouše řeholníka, s růžencem kolem pasu a s mošnou přes rámě. Usadil se v poustevně na okraji lesů a hned prvního večera sešel do vesnice, aby se seznámil s novými sousedy. Představil se jim podivným jménem, které nikdo neuměl vyslovit. Tak mu začali říkat Karažihovej.
    Muž mluvil tlumeným, podmanivým hlasem, s očima mírně přivřenýma a hlavou zakloněnou, jako by hleděl kamsi do dáli. Vypravoval, že prchl z daleké turecké říše, kde křesťané trpí pod útiskem mohamedánů, jenž jim řežou uši a nosy. Netrvalo dlouho a lidé si Karažihoveje, který nešťastným pohledem vzbuzoval soucit, zamilovali. Nosili mu do poustevny jídlo a pití, kterého se jim samým nedostávalo. A mladý mnich zlenivěl a břicho se mu zakulatilo, až hábit praskal ve švech.
    Jednoho dne, když byl zrovna Karažihovej ve vsi a oblažoval sousedy vyprávěním, jak udatně přemohl mahomedánskou armádu, jak vychytrale prchl do hor a jak dlouho putoval, než našel klidu ve zdejší vesnici, vloudila se do poustevny divoká kočka. V domě plném zbytků potravin se jí zalíbilo, tak se uvelebila za pecí a probrala se až pozdě večer, když se z pitky v hospodě vracel podivný kněz. Karažihovej ulehl do postele, ale po chvíli byl zas na nohou. Co je to za podivné vrzání a křoupání tam v rohu místnosti? Jak byl na pokraji lesa sám, pojala ho hrůza, vyběhl z domu a vzbudil celou vesnici.
    „Straší! V mé poustevně straší!“ křičel na celé kolo, až se okolní skály chvěly.
    I vydali se vesničané do mnichova domku. A nasmáli se vydatně, když uviděli, že to stará lenivá kočka vyděsila Karažihoveje. Mnich se však už do poustevny nevrátil. Udělal si lepší bydlení na nedalekém hradě, v posledním zachovalém paláci. Do přízemí, v němž se zabydlel, snesl z okolních místností mnoho, čímž zničil cennou historickou výzdobu. Vše vyvrcholilo, když z brány do věže strhl zlacený nápis, na němž odpradávna stálo: „Tato věž dělána za nejjasnějšího krále Jiřího, českého krále a markrabí moravského, 1468.“
    Lidé si povšimli, že hrad jest poničený od té doby, co v něm pobývá Karažihovej. Když prohlédli poustevnu, došlo jim, že si mnich na jejich účet žije v Liticích jak král. Spíž byla nacpaná jídlem, že by celé rodině vystačilo na týdny. Dobře uskladněným soudkům vína přestával sklep stačit. A na kachlových kamnech, která do dálky sálala příjemným teplem, ležela měkoučká péřová peřina. I vydali se Litičtí na hrad, aby Karažihoveje potrestali. Mnich však nebyl zdejší, vycítil nebezpečí a zmizel tak najednou, jako se prve objevil. Zbyla po něm jen pověst o jeho přízraku, který se prý dodnes toulá po hradě. Chtějí-li litické matičky varovat děti, aby nechodily do litického hradu, napomínají je: „Nechoďte tam, straší tam Karažihovej!“

    O litických klíčnicích

    Prohnanému Karažihoveji dělá na hradě společnost čtveřice neméně zkažených klíčnic. Kdysi tu sloužili na příkaz krále a že si byly duchem podobné jako vejce vejci, dali se dohromady. Ač vzhledem krásné a každá jiná, uvnitř to byly ženské prašivé a vychytralé. Všechny našly zálibu v pomluvách, hanebných činech, pokoutných krádežích a intrikách. Ta s havraními vlasy nejlíp kradla, rudovlasá měla hubu plnou zlostných řečí, žena kaštanových vlasů hověla pomlouvání a ta s vlasy jako zářivé slunce milovala pletichy.
    Na všecky čtyři však došla spravedlnost. Z hradních zdí je odnesl ďábel rovnou do pekla. Jejich duše prý nikdy nenajdou klid. Toulají se po hradu, oděny v dlouhé bílé roucho, a úpí za ztracenou svobodou. Zjevují se prý vždy v sudém počtu, buď po dvou nebo po čtyřech. Spatřit je můžete jen dvakrát do roka. V ten samý den se zjeví v poledne a o půlnoci.

    O třešních a tajemném rytíři

    Nejtajemnější ze všech je příběh malého Divíška z Litice, který prý na hradbách spatřil přízrak středověkého rytíře. Dosud nikdo nedovedl vysvětlit – ani bájná lidová tvořivost – o koho by se mohlo jednat. Snad o bojovníka, který na Litici zahynul při jednom z obléhání!?
    To vám bylo tak. Mladý Divíšek, který bydlel kousek od hradu, dobře věděl, kdy mezi prastarými zdmi dozrávají třešně. Viděl na mohutné stromy, které sem zasadili divocí ptáci, ze střechy chalupy, a tak si dovedl spočítat, kolik západů slunce musí od odkvětu uplynout, než se bude moct s kamarády vydat na letní hostinu. Třešně, které na Litici rostly, nebyly valné, ale vesnický chlapec nebývá vybíravý. A tak když nastal den D a ovoce dozrálo, svolal Divíšek klučičí partu a vydali se na kopec.
    Divíšek čekal u chalupy na chlapce, když tu mu přišlo třešní líto. Jak tak želel, že chlapcům vyzradil, že už ovoce dozrálo, rozhodl se nepočkat na kamarády a vydal se ke hradu samotný. Jako veverka vyšplhal na strom, nacpal pusu i kapsy lahodnými plody a smál se kolem dokola, že kamarádi teprve zdolávají strmý kopec. Pak mu však zmrzl úsměv na rtech. Kde se vzal, tu se vzal, stanul na hradbách mohutný rytíř. Na sobě měl dlouhý plášť, velký klobouk a přes rameno řemen s těžkým kordem. Koukal na Divíška zamračeně a už už se chystal vynadat mu za jeho hrabivost, když chlapec vyděšeně vykřikl, seskočil ze stromu a uháněl ke svým kamarádům. Svědomí ho pálilo, tak všechny třešně chlapcům rozdal, vrátil se do rodné chaloupky a jakoby byl pořád malé děcko, stulil se mámě v náručí. Příběh mu nikdo nikdy neuvěřil. Tím spíš, že chlapci, kteří se za slunných dní vraceli z třešní, nikdy o žádném přízraku nepovídali.

    Neoficiální stránky © Online Travel Solutions   |   Poděkování